Druhá část Anděla z nebe, která pojednává o životě mladé matky (bývalé studentky) s postiženým dítětem.
Na večeři s Martinem probíhalo všechno podle plánu. Byla jsem nadšená. Stále více jsem měla pocit, že jsme si souzeni a že jsme se hledali tak dlouho, až jsme se našli. Ta láska (alespoň já jsem si to tehdy myslela) byla neskutečná. Vlastně jsem takové pocity v životě nezažila a tak dlouho jsem po tom toužila. A teď to bylo na dosah a nehodlala jsem se toho za žádnou cenu vzdát.
Na stůl nám přinesli víno s večeří. Martin si objednal lososa a já jsem si objednala nudle - už několik let to bylo oblíbené jídlo a všichni, kteří mě znali, to o mě věděli. Z večeře jsem měla skvělý pocit, akorát mi začalo být trochu zle. Byla jsem z toho překvapená, ale nepřikládala jsem tomu žádný význam. Tenkrát mě ještě vůbec nenapadlo, že by za těmi nevolnostmi mohlo být něco víc.
Celou dobu jsme si s Martinem povídali a měli jsme pocit, jako bychom se znali už roky, i když jsme spolu byli jen rok. Občas člověk má ten pocit, pokud si s tím druhým tak moc rozumí - v našem případě to platilo dokonale. Tedy až do doby, kdy jsem přišla na to, že není všechno tak růžové, jak si myslím. To bych ale moc předbíhala.
Z večeře jsem se domů vrátila až pozdě večer okolo jedenácté hodiny. Míchaly se ve mně pocity emocí - radost, energie a i únava. Tu únavu jsem začala pociťovat asi dva týdny dozadu, ale stále jsem si myslela, že je to jen z toho koloběhu, který absolvuji - škola, Martin, brigády a tak dále. Měla jsem toho prostě moc. A ráno jsem brzo vstávala do školy. Nemohla jsem proto ponocovat déle a šla jsem spát.
Ráno jsem se probudila a už mi bylo lépe. Za hodinu jsem měla být ve škole - to jsem stíhala. Rychle jsem si vybrala outfit, který si dnes vezmu - jednoduchý, ale slušivý. Bílé šaty, černé podkolenky a lodičky. Raději jsem nosila šaty, než džíny a tenisky. Byla jsem takovým příkladem "typické" holky. To vrstevníci v mém věku spíš nosili roztrhané džíny a tenisky. Já jsem se ale neřídila podle poslední módy a možná právě v tom jsem byla od dnešní doby odlišná - nedělala jsem všechno to, co oni.
Vlasy jsem si stáhla do culíku a vyrazila jsem do školy. Busem to mám asi hodinu. Vždycky jsem zvyklá, že si v něm trochu odpočinu a zrelaxuji, nasadím sluchátka a poslouchám hudbu. Je to takový relax před tím, než mi začne školní den a já se tak vždycky cítím líp. I tentokrát jsem si v autobuse trochu odpočinula - přece jen jsem šla spát docela pozdě, takže spánek navíc v autobuse mi bodl. Probudila jsem se dvě zastávky před školou, vyndala sluchátka z uší a kráčela směrem k budově školy.
